Vzdělávání v sociální práci - kurzy s akreditací MPSV pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách

Jaká je současná situace v dalším vzdělávání sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách? Jsou dostupné kvalitní akreditované kurzy za přijatelnou cenu? Komu vydává MPSV oprávnění vzdělávat v rámci dalšího vzdělávání pracovníků působících v sociálních službách? Nabídka ať už kurzů s akreditací MPSV nebo i bez ní je veliká. Občas nás napadá otázka: "Není více kurzů, jak sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách?" I přes množství nabízených kurzů, bohužel stále chybí kvalitní vzdělávací kurzy vedené lektory s praxí a s potřebnými znalostmi, které jsou zároveň finančně dostupné.... Teorie a metody sociální práce 1. Teorie, nástroje, metody, formy a techniky sociální práce. Vymezení metod, konkretizace, zdůvodněnost volby a adresnosti. Teorie v sociální práci - v evropské ani světovém odborném diskurzu neexistuje úplná shoda na podobě teorie sociální práce - sociální práce čerpá část své teoretické výbavy z jiných vědních oblastí (sociologie, psychologie, psychiatrie, pedagogika a právo…) - Úlehla zastává názor, že naopak sociální práce dala příležitost sousedním oborům přesněji vymezit své vlastní zdroje a poslání → obor sociální práce svou existencí a rozvojem soustavně a účinně působí na sousední obory - je to jedna z cest, kterými ovlivňuje společenské normy, tedy jednu ze tří základen, na nichž stojí - v menší míře jsou teorie sociální práce generovány přímo v jejím rámci (např. úkolově orientovaný přístup) - přestože sociální práce běžně využívá teorie z jiných oborů, stává se originálním tím, že tyto teoretické modely přizpůsobuje pro řešení problémů klientů. Na teoretické i praktické úrovni sociální práce jsou teorie dotvářeny tak, aby umožňovaly vnímat člověka jako celistvou bytost zakotvenou v prostředí. Sociální práce se tedy vyznačuje schopností integrovat, využívat a modifikovat různorodé poznatky ve snaze pomáhat lidem při podpoře, příp. při obnově jejich sociálního fungování. - teoretické zázemí je jedním ze zdrojů identity sociálních pracovníků i jednou z podmínek jejich vzájemné komunikace. Užívání teorie usnadňuje praxi, protože specifikuje, co se má dělat, jak a proč. Pomáhající pracovník návody potřebuje - je velký rozdíl, jestliže pracuje podle svých domněnek, pocitů, anebo poučeně na základě kompaktního teoretického rámce. Snaha pomáhat lidem bez znalosti metodických postupů může být nebezpečná - může ohrožovat klienty, v případě větších projektů i celou společnost. - pro sociální práci pravděpodobně představují nejvýznamnější oporu sociologie, psychologie, psychiatrie, pedagogika a právní vědy - zapojení poznatků jednotlivých oborů do činnosti sociální práce je vedle druhu klientely, organizačních a sociálně-politických faktorů úzce spjato s jeho paradigmatickou orientací. (ot. č. 3 SPSP) →v terapeutickém modelu sociální práce budou na významu nabývat psychologické znalosti, → v reformním spíše sociologické a právní → v poradenském pojetí sociální práce půjde o rovnoměrnější využití psychologie a sociologie s akcentem na právní znalosti a pedagogiku. Dále je vztah SP k některým oborům rozebírán v ot. č. 1 ze SPSP. Hledisko historie k teoriím a metodám sociální práce (ze slovníku Sociální práce) - v Evropě a později v USA začínala sociální práce jako nesoustavná charitativní činnost církevních organizací i podpůrných cechovních a stavovských spolků - středověcí vládcové sice ukládali šlechtě za povinnost starat se o poddané za všech okolností, šlo však o povinnost zanedbávanou a nevynutitelnou - teprve domovské právo, institut zaváděný v Evropě na počátku novověku, závazně ukládalo obci povinnost starat se v případě nouze o osoby do ní příslušející; podpora handikepovaných v obcích však byla jen minimální a nekvalifikovaná - jako samostatný obor vzniká SP na přelomu 19/20 st., kdy vznikají 1. specializované školy a také univerzitní programy; konstituce samotného oboru souvisí se zaváděním státních systémů SZ → cílovými skupinami jsou v té době především městská chudina, vězni, lidé chronicky nemocní či postižení a staří lidé; k nim postupně přibývají ohrožené děti, mnohoproblémové rodiny, nezaměstnaní, bezdomovci, lidé živící se prostitucí, lidé závislí na návykových látkách, riziková mládež, ženy ohrožené násilím aj. - mezi světovými válkami byly převládajícími metodami případová práce a práce s rodinou, později se rozvíjí skupinová a komunitní práce - teorie se odvíjely od medicínského pojetí předvládajícího na začátku 20. století, přes psychologizující a sociologizující meziválečnou etapu, k novým koncepcím „osoby v prostředí“, k antiopresivnímu přístupu a k úkolově orientované SP /Základy SP - Matoušek s. 101-104 a dále ot. č. 10/ → zvědečťování oboru podle vzoru medicíny:  od poč. 20. st.  převládající metodou SP byla případová práce a práce s rodinou (např. Londýn - Elizabeth Fryová - vězněné ženy)  již před 1. sv. v. se v SP začíná prosazovat jako metoda skupinová práce a komunitní práce (Octavia Hillová - pokládána za průkopnici skupinové a komunitní práce)  v prvních letech 20. st. vznikají v SP specializace (1905 Bostonská všeobecná nemocnice - 1. skupina zdravotních sociálních pracovnic)  charakteristickým rysem tohoto období je přejímání medicínského jazyka (Mary Richmond - 1917- spis Sociální diagnóza) → sociologizující a psychologizující etapa:  v meziválečném období a po 2. sv. v.  profesionální SP začala být v době mezi světovými válkami ovlivňována psychologií a pedagogikou - vidět sociální případ v kontextu osobnostního vývoje, rozebírat vědomou příp. i nevědomou motivaci klienta, vlivy jež na něj působily v minulosti (těsně před 2. sv. v. - významný spis V.P.Robinsonové - Měnící se psychologie v případové sociální práci → dokládá přesun od sociologizujícího hlediska k hledisku psychologickému  v Anglii koncem 40. let rozvíjí Maxwell Jones na půdě psychiatrie model (ústavní) péče zvaný terapeutická komunita - ten se pak šíří do práce s lidmi hendikepovanými i jinak než duševní nemocí → v oblasti péče o lidi závislé na drogách je v 60. letech transformován do zařízení typu daytop /posílen princip klientovy spoluzodpovědnosti za výsledek léčby X úloha profesionálního managementu oslabena/  v r. 1953 zakládá anglikánský kněz Chad Varah systém telefonické pomoci lidem v krizi (linky důvěry - telefonická krizová intervence)  orientace na komunitní práci zesiluje; SP s rodinou ovlivňuje systemické paradigma formulované teoretiky komunikace a záhy nato aplikované v terapeutické práci s klinickými rodinami /systemické paradigma ostře odlišuje pomoc od kontroly a tím přispívá k přesnějšímu definování profesionálních aktivit Sp; zároveň sociálním pracovníkům ukazuje, že také oni sami jsou při své práci součástí interakčního systému, a připravuje je o fikci, že je možné udržet tváří v tvář klientům n. jejich rodinám roli zcela objektivního, nezaujatého pozorovatele-experta/ (doporučuji srovnat s etapami historie SP jak je uvádí Úlehla - 2005, s. 109-112: 1. fáze diagnostického přístupu (medicínské pojetí - diagnóza) 2. fáze funkcionálního přístupu (ovlivnění humanistickou psychologií - základní nástroj empatie) 3. fáze interakčního přístupu (inspirace opět z psychologie - ústřední je zájem o proces, kt. nahrazuje dřívější zájem o osobu; vztah klient - SP) 4. fáze sociálního přístupu (nestaví na tom, že nalezne-li pracovník vhodnou metodu, dostane klienty kam potřebuje) - významným impuluzem pro SP byla formulace lidských a dětských práv v mezinárodních právních dokumentech vydaných po 2. světové válce Matoušek: SP si jako svébytný obor vytvořila i vlastní teorie a postupy, v některých případech však sdílí teoretické předpoklady s jinými pomáhajícími profesemi a praktické zásady modifikuje podle svých cílů. Teorie významné pro SP • humanistická a exitenciální teorie - humanismus v SP – přístup orientovaný na klienta (Carl R. Rogers), transakční analýza (Erik Bernem), - existenciální analýza a logoterapie (V. E. Frankl) • sociálněpsychologické a komunikační modely - teorie rolí (G. H. Mead, R. Linton), etiketizační teorie (Kitsuse, Lemert, Becker), komunikační teorie (V. Satirová, E. Hall, A. Sheflen, P. Watzlawick) • systemický přístup • kognitivně-behaviorální teorie (J. B. Watson) • přístup orientovaný na úkoly • antiopresivní přístupy • sociobiologie • sociálněekologický model a fenomenologická tradice - více viz ot. 10 z MSP METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE Matoušek: Metody a řízení SP Pod pojmem „metody SP“ rozumí většina západních autorit i našich odborníků postupy vázané: • na cílový subjekt (práce s jednotlivcem, skupinou, rodinou, komunitou, atd.) • na jeho aktuální situaci (sociální znevýhodnění na zač. života) • na relevantní vztahový kontext (vrstevnická skupina, rodina) • někdy i na systémové vazby (regionální, národní nadnárodní soc. politika) → přidržujeme se tohoto pojetí, i když implikuje poměrně volné spojení mezi teorií a praxí a ve svých důsledcích praxi sociální práce nadřezuje teoriím → SP se v západních zemích zatím příliš nespecilizuje; vzdělávací programy se obvykle snaží u studentů podpořit většinu kompetencí, i když se obecně uznává, že pro nejnáročnější úkony (př. poskytování supervize, řízení pracovních kolektivů, analytická či koncepční činnost) by měl mít Sp nejvyšší možné vzdělání dle Slovníku SP - v anglosaském pojetí, které ovlivňuje většinu západních zemí jsou METODY SP = specifické postupy sociálních pracovníků definované cílem nebo cílovou skupinou. Cílem může být: úřední úkon, poskytnutí materiální pomoci, poskytnutí poradenství, vytvoření plánu postupu, poskytnutí komplexní pomoci, výzkum, formulace politiky apod. Cílovou skupinou může být : jednotlivec, rodina, skupina, místní komunita, věková skupina, případně i veřejnost Základní metody: 1) případová práce čili práce s jednotlivcem (individuální) - většinou se za případ považuje jednotlivec, někdy však pár nebo rodina - metoda SP s nejdelší tradicí - zahrnuje: doporučení klienta do péče, zhodnocení jeho potřeb, stanovení cílů, plán intervence nebo péče, realizaci plánu souhrn a hodnocení výsledku intervence nebo péče - pracovníkova strategie může mít podobu: krizové intervence, poradenství, řešení ohraničeného problému, obhajování klientových zájmů apod. 2) práce se skupinou - cíl: zlepšení kvality života celé skupiny nebo podpora individuálních potřeb členů skupiny - techniky: názorná instruktáž, výměna informací k tématu, přehrávání rolí, volné diskuse mezi účastníky apod. 3) práce s rodinou - poradenství, osvětové skupiny pro rodiče, jejichž děti experimentují s drogou nebo rodinná terapie 4) komunitní práce Sociální práce používá metody, kt. můžeme rozdělit do 3 skupin: 1. metody používané ve všech společensko-vědních disciplínách, samozřejmě po jejich aplikaci na konkrétní oblast  analytická metoda; logicko-analytická m.  syntetická  induktivní  deduktivní  genetická  deskriptivní  axiomatická  empirická  výzkumné metody apod. 2. metody společné vícero disciplínám, používané především v psychologii, pedagogice a sociologii  Morenova sociometrická metoda  metoda kauzálních distribucí  zážitkové metody  zhodnocení  optimální komunikace 3. metody vlastní sociální práci  vznik v praxi SP  nové techniky: přispění k vyřešení potenciálních krizí hrozících společnosti Druhy metod SP: - úplně původní koncepce metod SP se diferencuje podle OBJEKTŮ, se kterými pracuje Navrátil: Tradiční SP zdůrazňuje tři základní metody: 1) individuální práce s klientem (casework) - zahrnuje uzavřené, „face to face“ vztahy na bázi komunikace mezi soc. prac. a klientem - v rámci takového vztahu se pak řeší individuální problémy 2) skupinová práce - využívá skupinu jako základní zdroj, kt. může pomoci řešit potíže v soc. fungování jednotlivých osob 3) komunitní organizace - meziskupinový přístup, kt. umožňuje vnímání a řešení soc. patologie; usiluje o zlepšení porozumění potřebám komunity a hledá cesty, jak tyto potřeby uspokojit; na této úrovni může soc. pracovník iniciovat soc. změnu - někt. odborníci tvrdí, že ve skutečnosti jde o 1 metodu založenou na řešení problémů v soc. vztazích → metoda je v principu stejná - mění se jen to, zda pracujeme s individui, skupinami nebo komunitami → v praxi se všechny metody prolínají a navazují na sebe Na základě vnitřních charakteristik dělíme metody SP podle: A) časového hlediska: a) klasické metody (práce s jedincem, skupinou, rodinou, komunitou) b) moderní metody (sociální projekce, sociální plánování) → toto dělení je následkem přirozeného vývoje v sociální práci; moderní metody se rozvíjely v podstatě od začátku formování samotné SP, ale jejich cíle a charakteristiky nebyly dostatečně definované B) demografického hlediska → dělících faktorů je víc: a) podle věku  sociální práce s mládeží  SP s dětmi  SP s dospělými  SP se seniory b) podle pohlaví  SP se ženami  SP s muži c) příslušnosti k etniku, např. Romové C) hlediska statutu → dělícím faktorem je postavení klienta ve společnosti  SP s nezaměstnanými  SP s bezdomovci  SP se společensky nepřizpůsobivými  SP s imi/emigranty  SP s etnickými minoritami D) podle místa výkonu = FORMY SP!!!!  SP terénní  SP institucionální  SP komunitní  SP ambulantní E) podle příjmového hlediska  profesionální práce  dobrovolnická činnost F) podle druhu činností → přičemž právě toto hledisko nejvýrazněji odráží obsahovou různorodost metod SP, např. – sociální služby – sociální poradenství – sociální prevence – sociální ochrana – supervize – dávky – pojištění – antiopresivní techniky – mediace – náhradní rodinná péče – sociální terapie – krizová intervence – sociální intervence – případová práce – streetwork – sociální výzkum Teoretická východiska: Metoda s jednotlivcem: → případová práce → management péče → sociální poradenství → obhajování a zastupování Skupinová práce → skupiny zaměřené na změnu života → skupiny terapeutické → skupiny svépomocné Komunitní práce → komunitní organizování → rozvoj lokality → sociální akce NÁSTROJE SP - jsou synonymem technik sociální práce: např. dotazník je nástrojem k získání informací a současně i technikou kvantitativní metody - nástroje SP se mohou shodovat s nástroji sociální politiky (právo, ekonomie, sociální programy, média, nátlakové akce) Rozdíl mezi technikou a metodou: velmi často splývá, přesto: metody se realizují prostřednictvím technik. → Metoda v obecném významu představuje způsob, jak dosáhnout jistého,předem stanoveného cíle prostřednictvím plánovité činnosti. /metody jsou cesty k možnostem sociálních změn/ → Technika - je konkrétnější a vystihuje především technologii provedení; předem definované způsoby, postup s jasně definovanými pravidly Vymezení SP: Typy:  sociální práce preventivní  kreativní  aplikovaná věda  umění jednat s lidmi  pracovní metoda - uvést nějakou definici SP  VAAN DER LAAN = komplex formálních a neformálních přístupů zaměřených na předcházení, zmírňování a odstraňování sociálních problémů.  Nejstarší definice, která je uvedena v knize „Umění pomáhat“ od ÚLEHLY říká: Sociální práce je to, co dělají sociální pracovnice.  MATOUŠEK: Sociální práce je: společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejím ž cílem je: odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů. Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění nebo ji získat zpět. Kromě toho pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské podmínky. U klientů, kteří se již společensky uplatnit nemohou, podporuje sociální práce co nejdůstojnější způsob života.  VÍTEK: Sociální práce je podpora lidského růstu, zvláště u osob jejichž růst je omezen, ohrožen, blokován. Specifické znaky sociální práce: 1) fce a cíle musí být v souladu s funkcemi a cíli společnosti, ve které se provádí 2) je zaměřena na sociální klienty, ať již jednotlivce, skupiny či komunity 3) je nedílnou součástí výkonu sociálního pracovníka a jeho činnosti a uskutečňuje se souběžně s touto činností 4) motivace sociálních klientů ke změnám v životě, v chování a postojích převažuje v sociální práci nad orientací direktivní až represivní. 5) účinnost sociální práce se projevuje v celospolečenské sféře a to v ekonom. oblasti, ve výchově dětí, ve zvýšení životní a kultur. úrovně klientů, ve zlepšení mezilidských vztazích.... 6) V sociální práci nelze zpravidla očekávat, že dojde ke změnám postojů a osobnosti lkienta trvalého rázu v krátké době. Pojetí SP: – širší: sociálně technická opatření (dávky) a jejich organizace, odborné a účelné použití nálezů,posudků a rozhodnutí z jiných oblastí a spolupráce s ostatními odborníky; administrativně-správní postupy vytvořené sociálními a zdravotními institucemi poskytujícími péči – užší: přímý, záměrný a připravený kontakt SPR s klientem (skupinou, komunitou) za účelem stanovení sociální diagnózy a provádění sociální terapie ETAPY SOCIÁLNÍ PRÁCE 1. etapa sociální evidence seznámí se s klientem a jeho sociálním problémem (rozsah, společenská závažnost, časová naléhavost). Informace získává buď přímým kontaktem s klientem nebo s orgánem, který na problém upozorňuje 2. etapa diagnostická je zaměřena na zjišťování a hledání příčin, které vedly k sociálnímu problému. Ke stanovení diagnózy lze dospět na zákl. rozhovorů s klientem, dalším zdrojem informací je pozorování, posudky a zprávy odborníků. Shromažďováním informací - analýza informací - stanovení diagnózy - stanovení příčin chování -nalézá řešení. Problém je třeba zkoumat ze tří hledisek: • stávající soc. podmínky nebo situace • z hlediska lidí, kteří hodnotili soc. podmínky a soc. situace jako problematické. • z hlediska příčin nebo důvodů, pro které došlo k tomuto hodnocení první soc. diagnózu (symptomatická)- vytvořila M. Richmondová, všímá si pouze vnějších nesnází, rodina je jí východiskem pro diagnózu a klient ji zajímá jako člen rodiny. 3. etapa navrhování řešení a plán sociální terapie -plán konkrétní pomoci by měl směřovat od uspokojení těch nejnutnějších životně důležitých potřeb k potřebám méně naléhavým staví na pozitivních vlastnostech klienta • zvážit reálné možnosti klienta a jeho ambice, možnosti orgánů a organizací, které by měly při řešení soc. situace spolupůsobit • návrh řešení by měl obsahovat jednu nebo více variant, metodickou pomoc, návrhy na konzultace a diskuze s odborníky • je na klientovi, aby se rozhodl pro některou z variant • potřeba klienta zaujmout a motivovat ho k aktivní spolupráci 4. etapa sociální terapie • nejnáročnější v sociální práci • proces je založen na dynamické interakci mezi klientem a sociálním pracovníkem • nástrojem soc. terapie je osobní kontakt s jedincem, skupinou či společenstvím • frekvence kontaktů navrhuje SP • význam prostředí, v němž k jednání dochází, návštěvy SP v rodině, posouzení, kdy je vhodnější neutrální prostředí kanceláře kdy návštěva v rodině • zákl. prostředkem soc. terapie je terapeutický rozhovor - má dát příležitost klientovi vyjadřovat své myšlenky, názory a postoje k probíhající problematice. 5. etapa ověřování výsledků • významná z hlediska recidiv a perpetuace (opakování) sociálních problémů v generaci dětí a vnoučat soc. klientů, z hlediska účinnosti soc. výchovné terapie, sociálních opatření, služeb. dávek soc. péče • výsledky soc. práce nejsou zpravidla ihned patrné, jsou obtížně zjistitelné a měřitelné Nutná dokumentace sociální práce soc. pracovníka pro případ dalšího vedení a pokračování v soc. vých. působení pro zdokonalení metod soc. práce pro konzultace kazuistiky se supervizorem či jinými odbornými pracovníky pro účely výzkumu pro podklady k plánování služeb a dávek soc. péče a rozpočtu jejich nákladů 2. Sociální šetření jako základ terapeutické sociální činnosti. druhy, zdůvodnění výběru, metodika, kroky, vyhodnocení, záznam. Terapie (Matoušek: Slovník sociální práce): obvykle používáno ve smyslu léčba, léčebný program, jehož cílem je zmírnění či odstranění nežádoucího stavu jednotlivce nebo rodiny. V původním významu znamená podporu. Terapeut je ten, kdo poskytuje službu, ale bere na sebe i tíhu péče. Je tím, na koho je možné se spolehnout, kdo klienta podpoří. V pomáhajících oborech má terapie obvykle 3 znaky: 1. terapeutický vztah mezi klientem a pomáhajícím 2. používání psychologických nebo sociálně-terapeutických metod k ovlivnění klienta 3. zvláštní oprávnění, jež musí mít ten, kdo terapii provádí Novotná, Schimmerlingová (1992): výzkum sociální práce (SP) Od svého počátku se vyvíjí SP na základě teoretických poznatků a výsledků výzkumu. Ty se týkají jak samotných klientů a příčin jejich sociálních problémů, tak jejich sociálního prostředí, hmotného zabezpečení a používaných postupů řešení. Jsou používány dva základní přístupy: kvalitativní a kvantitativní. V individuální SP se nejčastěji uplatňuje výzkumná monografická metoda. Poznatky a závěry vznikají výhradně z konkrétní práce na jednotlivých případech, vedených v sociální instituci sociálními pracovníky pracujícími v terénu. Nevýhodou je, že studium případu končí ve fázi, kdy se začne situace klienta upravovat…Monografické metody zkoumání je možné použít při modelování nových opatření ještě dříve, než se přistoupí k jejich ověření v širším měřítku. Stojí-li pracovník před problémem klienta, • shromažďuje údaje o klientovi a jeho prostředí a třídí je • studuje situaci klienta, jak se jeví v celistvosti, když již utřídil údaje + doplňuje je podle potřeby • zpracuje a navrhne plán akcí, které mají klientovi pomoci při řešení problému • dynamickou interakcí s klientem, ve které se odvolává na všechny stránky osobnosti klienta, působí k tomu, aby lépe obstál ve společnosti • hodnotí výsledky své činnosti z pohledu klienta a pohledu společnosti tento postup pak Novotná a Schimmerlingová rozdělují na 5 etap: 1.etapa sociální evidence – seznámení se s klientem a jeho sociálním problémem tak, jak se jeví v přítomnosti, s jeho předpokládaným rozsahem, společenskou závažností a časovou naléhavostí. Základní údaje a informace o klientovi a jeho problému získává pracovník buď přímým kontaktem s ním nebo osobou či orgánem, který na problém upozorňuje, či žádá jeho řešení nebo předává úřední cestou k vhodnému opatření 2. etapa diagnostická – zjišťování a hledání příčin, které vedly k sociálnímu problému. Podle Lamsera (1972) je třeba s klientem probrat životní běh ve všech jeho fázích z hlediska sociálního – jak byl v jednotlivých fázích života integrován se společností, udělat s klientem sociální anamnézu. Je třeba udělat v sociální diagnóze představu o výsledné sociální situaci, které má být sociální terapií dosaženo. U nás propracovala problematiku a metodiku sociální diagnózy Krakešová – diagnóza má obsahovat „o jaký sociální problém se jedná, jaké příčinné jevy vzhledem k problému vyvolaly úchylný vývoj, jaký vyvolaly vývojový proces a jaké deformované vztahy a postoje vznikly v příčinné souvislosti s problémem a do jaké větší skupiny klientů s podobným úchylným vývojem by bylo možné zařadit klienta s touto sociální diagnózou.“ 3. etapa navrhování řešení a plán sociální terapie – zaměřuje-li se sociální diagnostika podle charakteru problémové situace na determinanty (okolnosti), které způsobily změnu sociální situace na problémovou, pak také návrhy na řešení problémové situace jsou orientovány na samotné determinanty a jejich vlivy. Plán konkrétní pomoci by měl směřovat od uspokojení těch nejnutnějších, životně důležitých potřeb, k potřebám méně naléhavým. Návrh řešení by měl obsahovat jednu nebo více variant. Je na klientovi, aby se rozhodl, příp. návrh modifikoval. 4. etapa sociální terapie – sociálně-výchovné působení – proces založen na dynamické interakci mezi klientem a sociálním pracovníkem. Mobilizuje zdroje v klientovi samém a v jeho okolí. Dává mu příležitost prožít kladné zkušenosti. Nástrojem sociální terapie je osobní kontakt s jedincem, skupinou či společenstvím. Pro navázání vztahu s klientem je důležité i prostředí. Svůj význam proto mají návštěvy sociálního pracovníka v rodině. Ke každé návštěvě musí mít pracovník důvod. Jsou vypracovány i vyzkoušeny některé teorie sociální terapie. Ve všech teoriích je základním prostředkem sociální terapie terapeutický rozhovor. Jeho cíle je možné charakterizovat: • objektivně informovat klienta • informace o tom, jak by klient sám mohl sociální problém zmírnit až překonat • použít dosažených cílů soc. terapie k vyslovení uznání, pochvaly a znovu hovořit o úkolech, ve kterých zklamal konkrétní pomoc představuje širokou škálu věcného či finančního plnění, zásahů a jednání s jinými orgány apod. Přemíra péče a finanční pomoci může vést ke zneužití a mine se výchovným cílem. 5. etapa ověřování výsledků – významná z hlediska prevence recidiv a opakování problémů v další generaci, z hlediska hodnocení účinnosti terapie, sociálních opatření, služeb a dávek soc. péče. Soc. výchovná terapie a sanace prostředí končí úplným nebo částečným vyřešením sociálního problému, zmírněním konfliktů klientů se společností, nebo je přerušena či skončena pro absolutní nezájem či odmítavý postoj klienta. Výsledky SP nejsou zpravidla ihned patrné a jsou obtížně zjistitelné a měřitelné. Jednotlivá šetření se rozdělují podle klientely: šetření v rodině, šetření při nástupu do vazby, šetření při nástupu do ústavu, … Šetření v rodině (Matoušek, Slovník SP): zákon o SPOD umožňuje zaměstnancům příslušné státní organizace navštěvovat dítě a jeho rodinu v místě, kde bydlí, a sledovat, v jakých podmínkách dítě, resp. jeho rodina žije. Šetření je možné uskutečnit jen tehdy, je-li to třeba v zájmu dítěte (pro ochranu zdraví, života, práv) nebo v případě, kdy o to osoby odpovědné za výchovu dítěte požádají. Při návštěvě mohou zaměstnanci orgán SPOD pořizovat obrazové a zvukové záznamy podmínek, v nichž dítě žije, a ty mohou být později použity při soudním líčení. Rodiče mají ze zákona povinnost spolupracovat s orgánem SPOD při ochraně zájmů a práv dítěte, na požádání poskytnout potřebné informace nebo předložit vyžádané doklady. Spisovou dokumentaci může příslušný úřad použít jen v souvislosti s ochranou zájmů a práv dítěte. Rodiče mají právo na základě písemné žádosti do dokumentace nahlédnout, a to s výjimkou případů, kdy by to bylo v rozporu se zájmem dítěte nebo kdy by bylo možné identifikovat osobu, která na nepříznivou situaci dítěte orgán SPOD upozornila. Co zjišťovat v rodině: - Složení - Zda je úplná, neúplná atd. - Pokud zde došlo k rozvodu, kdy to bylo, proč, co z toho vyplývá - Ekonomická situace – údaje o zaměstnání, adresa pracoviště, příp. úřad práce Výdělkové poměry, výše příjmů, majetek, případné půjčky, splátky, alimentační povinnosti; zjišťovat údaje o pravidelných vydáních, porovnat výdaje a příjmy, porovnat příjmy s životní úrovní - Zdravotní stav klienta – nemoci, rodinné dispozice, dítě – jeho vzhled, hygienická péče, zda není podvyživené, pokud je nemocné, jak je léčena - Bytové poměry – zhodnotit kvalitu, zda je byt čistý, větraný, prostorný, přeplněný, jaké je vybavení, jak je byt udržován – špína, nepořádek - Výchovné prostředky – chování, vztahy, kdo se s dětmi učí, jaký mají prospěch, jak tráví volný čas, jak jsou trestány - Vztahy mezi členy rodiny a jejich nápadné vlastnosti – celkový dojem o rodině, jestli se stýkají s dalšími příbuznými, vzájemná komunikace - Další vazby s okolím – přátelé, pracovní skupiny, sousedství 3. Nezbytnost interpretace v sociální práci, kocept porozumění Použité zdroje: Zita, Josef: kapitola Interpretace v sociální práci - ze skript Sociologie pro sociální pracovníky (dosud nevydané přepracované vydání) - poznámky z předmětu interpretativní sociologie INTEPRETACE = způsob, jakým si jedinec vykládá jednání druhých lidí a věcí nebo dějů, které ho obklopují = porozumění - ústřední pojmová kategorie interpretace má na sémantické mapě několik významů: - jako substantivum: objasnění, výklad, tlumočení, překlad, podání,– slovně pak: vysvětlit, tlumočit, předvést, ztvárnit, porozumět, objasnit, umět posoudit - má k dispozici určitá fakta o kt. se opírá – jsou třeba neúplná nebo už někým interpretovaná („z druhé ruky“) – v konečném obsahu musí často interpretovat (tato schopnost je vázána na množství ovlivňujících podmínek a předchozích interpretací) → ve vztahu k SP musí být tato kategorie pojámána indexiálně - v konkrétním kontextu užití - obecně je interpretace závislá na čase a místě a je filtrována interpretativními schématy; existuje tendence člověka vytvářet si svá interpretativní schémata, včetně profesních - lidská zkušenost obsahuje smysluplné, i když často protichůdné interpretace reality - problém: tlumočení, překlad – problém i IDIOMY; idiom = svérázný jazykový výraz – obvykle přímo nepřeložitelný - slovesně: interpretovat = vyložit, vysvětlit, tlumočit, předvést (ve výuce, v instruktáži, v urč. Formách umění) ztvárňovat, objasnit, umět posoudit, porozumět - pojem interpretace v SP = interpretační porozumění (Levická) Vztah interpretace a sociální práce, shrnuto, spočívá ve 3 pohledech: 1. Interpretace jako výkladová teorie - Sp přebírá a aplikuje poznatky (obsaženo již v Minimálních standardech vzdělávání v Sp - část Úvod do sociologické teorie - v průběhu studia je třeba se studenty procvičovat schopnost aplikovat uvedené kategorie při porozumění vzniku a definici řešení sociálních problémů), které byly zobecněny → Thomasův teorém - je-li situace viděna jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích - někteří autoři považují SP za pouze applikovatelnou a ne odbornou disciplínu - např. Havrdová (opak tvrdí Levická) 2. Interpretace jako metodologická komponenta v sociálním výzkumu (ve spojitosti s fenomenologickou metodou) = převedení čísel na slova (ve spojitosti s fenomenologickou metodou) →Miroslav Petrusek: i v kvantitativním soc. výzkumu (který měří, kvantifikuje, statistikuje) dospějeme k fázi, kdy spočítané musíme slovně interpretovat - sama účelovost SP, vyjadřování sociálním fungováním člověka, je postavena a konstruována na datových skutečnostech, ale ty často nepostačí → musíme tato data interpretovat, nebo interpretovat sociální skutečnost vůbec; ona záskaná data nemusí odpovídat realitě, nemusí mít průkaznost tvrdých a jednoznačných údajů (nejsou úplná, nemusí odpovídat přesnému měření, mohou nést subjektivní zátěže..) → údaje nejsou prosty interpretačních problémů →David Levy: Interpretace nemůže být pouhá psychologie, natož poezie. Interpretace není blábol, nýbrž se opírá o určité zakotvení, postupy. - tak jako se k datům váže měření, tak se k údajům (slovně významovým, zachycujícím a vyjadřujícím smysl lidské existence a jednání) váže interpretace, imanentně spjatá s interakcí a komunikací; nejde však jen o subjektivní významy lidského chování a společenských skutečností, nýbrž jde o kauzální vysvětlení 3.Interpretace přítomná v metodě sociální práce - již tím, že se rodíme do překonstruovaného světa, který má objektivní a subjektivní význam → Max Weber: jeden z tvůrců interpretat. teorie - usiloval o vytvoření humanistické nehodnotící sociologie; považoval za předmět sociologie chování lidí; žák Diltheye - dospěl k tomu, že humanitní vědy musí mít svůj vlastní metodologický aparát odlišný od přírodních věd → Hermeneutika - metoda vydobývání významů z textů nebo jiných artefaktů lidské tvořivé mysli - je významnou metodou hl. v umění, lingvistice… - interpretativní (po)rozumění. - profesně zvládaná SP předpokládá od svých nositelů schopnost sociologicky interpretovat nesystematizované informace o svém profesionálním životě a životě svých klientů Interpretace v epistemologii SP /opakování: epistemologie SP = odkud víme, co známe o sociální práci, pokud to vůbec víme?; epistemologie = studium podstaty a validity poznání/ → Sama SP - interpretována z několika epistémických pohledů:  nezbytná instituce moderní společnosti  profesní povolání /Zita: profesi sociálního pracovníka považuji za vysoce interaktivní, komunikativní a interpretativní praktikované povolání/ -Pozn. už chápete proč tady ta otázka je zařazená do státnicových?  specifický druh lidské aktivity (práce) v rámci poskytování sociální pomoci  je oborem polyfonním a asamblážím  sociální pracovník má vystupovat a fungovat v roli sociálního poradce  SP zůstává v kontaktu s řadou intencionálních jevů; u jevů, kt. působí až netlačivě jako fakty, můžeme vystopovat jejich intencionální původ - např. rozvodovost - proto SP nemůže být oborem nomologickým (nomologie - nauka o zákonech jevů)  SP je značně diverzifikovaný obor - to dokladuje množství jeho paradigmat, teorií, směrů a praktikovaných modelů  v SP nelze nadefinovat něco napořád → Sp v té které zemi lze chápat jako sociální konstruování reality /H.Payne/ Které vědní obory promlouvají do interpretativní SP? → interpretativní sociologie → kulturní antropologie → sociální psychologie → hermeneutika Interaktivní a interpretativní pojetí sociální práce je blízký koncept Machové: → „Na nejobecnější úrovni je podstatou SP navazování komunikativního chování a prostředí, rozvíjení spolupráce, otevírání nových možností vývoje a facilitace porozumění. Sociální pracovník je otevřený různým pohledům a možnostem a přitom má účinné nástroje jak pomoci klientům - svými dovednostmi komunikace s klienty, kolegy a institucemi. Právě tak lze docílit toho, že poskytovaná pomoc bude opravdu odpovídat zájmu a potřebám klienta podle jeho životní situace.“ facilitace - dovednost - porozumění, pochopení (interpretativní porozumění) se zařazuje do sociální diagnostiky v metodice SP → Jana Levická: „Výsledkem sociálního diagnostikování a samotné sociální diagnózy je nejen odhalení problému, ale i jeho porozumění a pochopení.“ → sociální diagnostika = studium dokumentů, technika sociálního šetření (dobře propracovaná) → sociální terapie - nejdále od SP je terapie realitou, nejblíže ekologická terapie (není tak dobře propracovaná) Legitimita interpretace v sociální práci (ve vztahu k Sp musí být kategorie pojímána indexiálně, tj. v konkrétním kontextu užití) → Je (musí být) interpretace přítomna v Sp? Kde začíná a končí její legitimita užití? → Van der Laan hovoří o interpretační práci aktivizačního pracovníka a klienta - když dokladuje, proč je základní metodou sociální práce diagnostický rozhovor: rozhovor jako základní metoda SP nemá monologický, nýbrž dialektický charakter; nespočívá v jednostranném ovlivňování či přeceňování, je orientován na vzájemné porozumění → dialog jako symetrický interpretační vztah. → Van der Laan je si vědom i situací /nazývá je tvrdými problémy/, kdy je otevřená komunikace často jen pouhým přáním: bída, násilí, závislosti, problémy chronických psychiatrických pacientů a jim podobným. → Interpretace je zřejmá ve způsobech, jakými sociální pracovníci přemýšlejí a reagují. Lidská bytost má jedinečnou schopnost interpretovat svět okolo sebe a rozhodovat se k činu (M. Weber). Interpretace patří k síle dobrého argumentu. rozumění = nalézt sám sebe v druhém, ale i v nadosobních útvarech (v rodině, v profesi…) - navazuje na myšlenku Webera: „Jedna racionální mysl se najde v jiné racionální mysli – kapitalistická společnost se mu zdála velmi racionální, dospěl k byrokracii; člověk je také racionální bytost ale často se racionalitou neřídí.“ M. Petrusek rozpracovává povahu „sociálního vidění“, tedy čím je interpretace ovlivňována: 1.povahou interpretovaného objektu; jeho objektem bývá vztah, stav, činnosti, motivy, texty, předměty; ovlivnění jeho objekt. vlastnostmi 2.vztahem interpretátora (účastníka) k tomuto objektu – který je dán zájmem, zaujetím, intencí; nelze však redukovat realitu na projekci mysli (viz. Levy - výše) 3.jeho předchozí zkušeností, globální i specifickou, s daným objektem (psych. postoji a jejich druhy). ; ve znění nelze redukovat objekt na manifestaci subjektivity 4. jeho aktuální a biografickou (jak život člověka vytvaroval) situací – jeden ze zákl. rozměrů sociolog. = zkušenost, minulost jeho života (jinak interpretuje vztah k mužům žena 3x rozveená, jinak žena šťastně vdaná);aktuální situace = zdrav. stav, nálada, introvert X extrovert  Jiná je soc. interpretace u profesionála v soc. oblasti, jiná u začátečníka nebo laika. Profesionál nemůže redukovat objekt na manifestaci subjektivity opřenou dokonce pouze o common sense - tzv zdravý rozum může být hrubě zkreslující a tím zavádějící.  Petruskem uváděné skutečnosti vstupují do habitu mnoha činností v praktikované Sp - jak se v interpretativních aktech vyvarovat emotivismu, subjektivismu a konotacím vůbec? Svoji úlohu tady sehrávají osobnostní dispozice, životní a profesní zkušenost, další vzdělávání a výcviky - Interpretace Sp musí mít oporu ve vzdělání, výcviku, nabytí praxe, v osobnostních předpokladech, zvládání emocí. Pracovník by si měl udržet emoční odstup v jednání a profesionální nadhled nad řešeným problémem → autosupervize - je jedna z nejtěžších (sám sobě musím interpretovat, proč dělám svoji práci právě takto, přitom si vážit profesního povolání, které vykonávám).; Sociální pracovník je schopen akceptovat i vyjadřované nepřátelství, protože ví, že není adresováno jemu osobně, nýbrž sociálnímu systému či agentuře sociální služby  Sociální pracovníci oprávněně požadují určitý druh porozumění pro svoji práci - jejich vztah k lidem v problémech provází částečná uzavřenost (je dáno samotnou strukturou klientely - dílem marginalizovanou a dílem stigmatizovanou a jejími problémy). Sociální pracovníci se řadí mezi ty profese, jež o sobě nerady podávají výpověď. Sp si nelze představit bez tvořivých interpretací - kreativní interpretace se týká především nových situací a jejich specifikací - rozpracovává to B. Fay: Jasně to vidíme v případech soudních rozhodnutí, i člověk povrchně obeznámený se zákony a jejich uplatňováním ví, jaké se vedou spory o význam dohodnutých termínů, že tyto termíny je nutné neustále zpřesňovat.“ „Většina právnické práce vlastně spočívá v hledání argumentů proto, kterým směrem by se takové zpřesňování mělo ubírat.“ Má-li být Sp tvořivá, pak pracovníci 1.linie musí interpretace a inovace provádět. J. Semrád: „Sociální práce, protože vychází ze SOP, může být v mnohém záchytným systémem před dopady nedostatků sociálního a legislativního rámce - toto je možné za předpokladu, že je realizována na bázi sociální tvořivosti a vede k uplatnění a rozvíjení tvořivosti jedince v sociální oblasti. Soc. tvořivost je potvrzena pouze tehdy, nemá-li z tvořivého počinu užitek pouze tvůrce.“ Nejpřesvědčivějším symbolickým chováním je samo prosociální cítění a jednání sociálních pracovníků, včetně učitelů Sp. Z. Havrdová - Kompetence v praxi Sp: interpretativní schopnost = orientovat se v legislativních, společenských a organizačních podmínkách a možnostech působících v dané situaci; do nich může vcházet "efekt motivio" (něco se může přihodit) → interpretace, to je také umění, jak zacházet se změnou a nejistotou Ti, kteří vytvářeli a utvrzovali významy v rámci akademické sociální práce, patří primárně do společenství mužů, zatímco ti, kdo utvářeli významy ve světě praxe, jsou převážně ženy… Nepříznivá sociální situace člověka, ne jejichž řešení se sociální práce podílí, mají své aspekty normativní a expresivní. Většina SP je vymezena či má oporu v jurisdikci: ať už se jedná o věcné, kompetentní či procesní normy → odpověď na svoji otázku zde nalézají i sami Spracovníci, kam já jako Sp můžu a kam již nemůžu. → Vedle toho však v Sp a definici nepříznivé sociální situace provází řada intencionálních jevů, kt. nelze popsat jinak než zase intencionálními pojmy → je např. snazší a průkaznější zachytit až definovat u konkrétního člověka stav hmotné nouze než stav sociální nouze. → nacházíme tendence předdefinovávat situace, aby pak bylo možné na tyto reagovat rutinním způsobem → tím se zmenšuje prostor profesní svobody Sp a jeho interpretačních pčístupů → SP by měla mít možnost volby a variabilitu přístupů, což je ovšem v soudobé byrokracii silně redukováno Je-li předmětem našeho zájmu přítomnost interpretace v SP, pak musíme vycházet z předpokladu, že zákon není vše zahrnující a postihující, když vymezuje jen to nejnutnější a holisticky zobecněné (ale sociální realita je velmi pestrá a bohatá na řadu různých detailů) → nelze přijmout tvrzení, že to, co není v zákoně, to prostě neexistuje; zákony a byrokracie řadu dílčích fenoménů žitého světa nezachytí → pak jsou tu normativní aspekty etické, formulované v kodexech sociální práce; nezřídka však etika neschází ze svých formulovaných zásad do instrumentalizace, neboť neposkytuje návod, jak jednat v řešených sociálních situacích; nakonec musí rozhodnout sociální pracovník sám, když předtím dospěl k vlastní interpretaci etických problémů a dilemat ve své práci Tak jak se k datům váže měření, tak se k údajům (slovně významovým, zachycujícím a vyjadřujícím smysl lidské existence a jednání) váže interpretace, imanentně spjatá s interakcí a komunikací - nejde však jen o subjektivní významy lidského chování, nýbrž jde i o jejich kauzální vysvětlení; často však sociální pracovník svádí s klientem zápas o definici sociální situace. Symbolický interakcionismus - jeden ze základních směrů interpretativní sociologie, představuje teoretickou oporu v modelech praktikované sociální práce, např. mezi uživateli drog, hooligans, skinheady - rizikovými skupinami → v komunikaci s nimi musíme přijmout jimi prožívané fenomény života tak, jak oni tyto ctí v subjektivně chápaných významech. → Merton: „Lidé nejednají většinou podle toho, jaká je situace v nichž se nacházejí objektivně je, nýbrž podle toho, jak ji vnímají a interpretuji (jak se jim subjektivně jeví).“ Poznámky pod čarou (aneb co by se mohlo případně hodit, měli byste znát pokud by se Zita ptal) Význam ve 3 podobách: 1) význam v komunikaci – obsažen v komunikaci – verbální i nonverbální 2) význam ve vazbě na potřeby – toto pro mě je významné a toto není 3) týká se sociologie – poznatek se stává významným až tehdy, když je zařazen do poznatkového systému Miroslav Petrusek – co je to porozumění v soc. vědě a soc. životě 1. jde o problém gnoseologický, tedy epistemologický ; otázkou epistemologie je otázka poznání odkud víme, co víme o sociální práci, pokud to vůbec víme; česká Sp stojí spíše na určité rutinní epistemologii; kvantitativní výzkum se orientuje především na podstatné vztahy mezi jevy; kvalitativní na podstatu jevu  epistemologie = studium validity(platnosti) a podstaty poznání 2. jde o problém lingvistický, jenž se týká porozumění textů ad. Lidských výtvorů 3. problém psychologický, cítění a soucítění; řešení těchto situací má aspekty normativní a expresivní (v různém poměru, případ od případu; expresivní – jsme poplatni emocím různého druhu, soucítění ještě neznamená porozumění 4. problém kulturologický – porozumění odlišným společenstvím a kulturám Peter Berger, Luckmann, Sociální konstrukce reality - člověk pojímá realitu jako skutečnost objektivní a jako skutečnost subjektivní. (zároveň) - je to dáno konceptuálním schématem z jehož hlediska se událost individualizuje. - každý člověk má svůj vztahový rámec, má svůj referenční systém, v něm je přítomna, to čemu filosofové říkají profánní filosofie, kterou každý člověk nějakou má. Profánní = každodenní, běžné, výrazně prožitkové, zkušenostní Co vytváří referenční rámec: (co do něj vstupuje) • odlišné vnímání a prožívání, které je výrazně individuální (lidé mají jinak nastaveny domény vnímání) • vzdělání odbornost, teoretické představy (lidé s vyšším vzděláním bývají mírně egocentričtí) • Odlišný hodnotový systém, do něhož vstupují významy • Emocionální stav + tělesný stav a celkový psychický stav axiom= věčná pravda, o které se nepochybuje příklad axiomu – člověk se může mýlit soc.práce má spíš dilemata – neřešitelné otázky (viz. Libor Musil – Ráda bych vám pomohla,ale…) 4. Praktické kompetence v SP a dovednosti soc. pracovníka, jejich operacionalizace do výkonu povolání soc. pracovníka kompetence – z lat. slova competens = vhodný amer. slovník soc. prac. kompetence = schopnost naplnit požadavky povolání v ČR chápáno kompetence = být způsobilý, oprávněný kompetence v soc. práci zahrnuje:  zvládnutí požadavků o vzdělávacích - znalosti, o zkušenostních - dovednosti,  dodržování etického kodexu,  organizaci a plánování práce,  inovace a vyrovnání se s ne-rutinními činnostmi Kompetence = schopnost přenášet znalosti a dovednosti do nových situací v dané oblasti povolání. → Jednat kompetentně = schopnost přenášet znalosti a dovednosti do nových situací v dané oblasti povolání → kompetentní sociální pracovník – ten, kdo je vybaven pravomocí (z titulu patřičného vzdělání a členství v sociální organizaci) a dosahuje cílů za současného dodržení etiky a hodnot profese (jedná v souladu s profesionální rolí) → Kompetence v praxi chápeme jako funkcionální projev dobře zvládané a uznávané profesionální role v sociálního pracovníka, jejíž součástí jsou odborné znalosti, schopnost reflektovat adekvátně kontext a citlivě aplikovat hodnoty profese. → Praktické kompetence – souhrn toho, co dle konsensu odborníků sociální pracovník koná a jak to koná při práci s klienty v organizaci. Realizace jeho kompetencí v praxi, v konkrétních situacích. U nás se kompetencemi Sp, čili způsobilostí k výkonu profese, zabývala se spolupracovníky Havrdová /1999/ - 1. ucelený návrh kompetencí v roce 1997, po mnohém ověřování v praxi a změnách platná až 4. verze návrhu - kompetence se projevuje nejčastěji při práci s klientem, lze ji zachytit v projevech sociálního pracovníka (videozáznam, záznam rozhovoru s klientem, pozorování) - tyto zachytitelné projevy uspořádány do 6-ti skupin = 6 kompetencí - soustava sestává ze 6 praktických kompetencí, ty dohromady tvoří jedinou kompetenci sociálního pracovníka, jeho profesní roli - každá kompetence je charakterizována několika kritérii, které je třeba splnit, aby byla kompetence naplněna Soustava základních kompetencí byla inspirována materiálem britské Ústřední rady pro vzdělávání a trénink v sociální práci, zohledńuje standardy vzdělávání v soc.práci užívané v současnosti v ČR  Každá kompetence je blíže definována tzv. kritérii kompetence, jež se dají objektivně zjiš’tovat a jsou nutnou podmínkou pro naplnění pracovníkovy role. (ukázáno u kompetence „zasahovat a poskytovat služby“)  Takto formulované kompetence mohou sloužit jako koordináty vzdělávání i supervizí a zároveň jako pomůcky pro definování „dobré praxe“ poskytovatelů sociálních služeb.  Sp by měl dokázat ve prospěch svého klienta mobilizovat zdroje různých druhů, lidské i materiální. Přirozeným systémem podpory je rodina, síť přátel a známých, a také místní komunita, zaměstnavatelé,,…stát. - soustava kompetencí obsahuje 6 oblastní profesionálních rolí Sp, kt. se vzájemně prolínají a doplňují - Praktické kompetence pomáhají (spolu s Minimálními standardy vzdělávání v SP, Etickým kodexem, definicí sociální práce) k lepšímu vymezení profesionální identity Rozbor kompetencí: 1. Rozvíjet účinnou komunikaci Požadavky: Sociální pracovník umí naslouchat a vytvářet podmínky pro otevřenou komunikaci mezi jednotlivými klienty, skupinami a komunitami. Iniciuje spolupráci a motivuje pro změnu v zájmu klientů.(Navázat kontakt –vytvořit atmosféru důvěry, neverbální komunikace, přizpůsobit komunikaci věku a podmínkám, …) 2. Orientovat se a plánovat postup Ve spolupráci s klienty, s jejich pečovateli a jinými odborníky získává přehled o jejich současných i jejich potencionálních potřebách i zdrojích(možnostech) a společně plánuje postupy, reagující na zjištěnou nouzi a ohrožení. Dovede stanovit rizikové faktory meze spolupráce. (Orientovat se v potřebách a možnostech klientů a jejich rodin ve vazbě na okolí, orientovat se v legislativních, společenských podmínkách, sbírat a zpracovávat informace z různých zdrojů, zvažovat různé možnosti působení a změny, rozeznávat rizikové faktory a meze, vést přiměřenou dokumentaci,…) 3. Podporovat a pomáhat k soběstačnosti Podporovat příležitosti k tomu, aby lidé mohli použít své vlastní síly a schopnosti. Schopnost rozeznat silné stránky a možnosti klienta a jeho okolí . Soc. pr. jim pomáhá přebírat zodpovědnost, zabezpečovat svá práva a kontrolovat ohrožující chování. (umět poskytovat emoční podporu, pomáhat lidem rozeznávat a vyjadřovat jejich přednosti, schopnosti a silné stránky, umět objasnit lidem jejich práva a jejich uplatnění, pomáhat účasti klientů rozhodování, přejímání zodpovědnosti a uplatnění práv,…) 4. Zasahovat a poskytovat služby Poskytuje nebo zajišťuje přiměřenou úroveň podpory, péče, ochrany a kontroly a zapojuje se do prevence. Podporuje spolupráci mezi jednotlivci, skupinami, komunitami a organizacemi. Zahrnuje kritéria: znát možnosti a metody poskytování služeb a intervence,poskytovat pomoc a službu v souladu s dohodnutým postupem, pravidelně hodnotí měnící se situaci, pokroky a účinnost postupu spolu s klienty, organizovat a koordinovat poskytování pomoci a služeb z různých zdrojů, vytvářet příznivé okolnosti pro přijetí služby a adaptaci na ní, aktivně čelit chování, které vytváří riziko a ohrožuje klienta nebo okolí,aktivně se zapojovat do programů, které snižují sociální riziko, zlepšují sociální podmínky a rozšiřují možnosti důstojného života lidí, pomáhat zvládat konflikt, napětí a stres uživatelům služeb a jejich okolí a zlepšovat jejich spolupráci, připravit vhodné podmínky pro zdařilé odpoutání při ukončení služby. 5. Přispívat k práci organizace Pracuje jako odpovědný člen organizace, přispívá k hodnocení a zlepšování její práce a účinnosti služeb pro klienty a efektivně využívá všech zdrojů. Spolupracuje s kolegy. (jednat v souladu s právy klienta, pravidly organizace a etikou sociální práce a přispívat k dobré pověsti pracoviště na základě solidních výsledků, rozumí struktuře organizace a reflektuje pravidla, podílí se na kritickém hodnocení organizace,…) 6. Odborně růst Je schopen konzultovat a řídit svůj odborný i osobní růst. Je schopen se kvalifikovaně rozhodovat, spolupracovat v síti, dosahovat vytčených pracovních cílů ve stanoveném čase a přispívat k pozitivním změnám ve svém oboru. (sleduje vývoj zákonodárství, vzdělávací akce a zkušenosti ze seminářů a emočně se vylaďovat, reflektovat stres,…) Rozebrané 2 kompetence, jen pro příklad: I. Rozvíjet účinnou komunikaci Např. Kompetence 1 Rozvíjet účinnou komunikaci – obecné - je charakterizována 7 kritérii: 1. Navázat kontakt – příprava vhodné situace, vyladění na rytmus klienta, přiměřené neverbální projevy, dovednost aktivního naslouchání, umění klást otázky, empatie 2. Přizpůsobit komunikaci věku, individualitě a podmínkám – výhodou pochází-li soc. prac. z podobného prostředí, užije občas výraz, který klient používá 3. Rozeznávat shodná a odlišná hlediska, hodnoty a cíle a respektovat je – schopnost soc. prac. nehodnotit, naslouchat, respekt vůči klientovi a jeho hodnotám, přestože s ním nesouhlasíme 4. Poskytovat přiměřený prostor pro vyjasnění a vyjádření názorů a cílů klientů – nástrojem je aktivní naslouchání: Co Vám se zdá nejlepší teď udělat? Jak byste si to dál představoval?, nabízíme K způsoby vyjádření aniž mu je vnucujeme 5. Usnadňovat komunikaci mezi klienty, organizacemi a širším společenstvím- pracovník zavádí rozhovor na potřebné téma, parafrázuje, shrnuje, zjišťuje s kým by se dalo o problému hovořit 6. Motivovat pro překonávání překážek v dosahování vlastních hodnot a cílů klientů – psychologická dovednost založená na dobrých komunikačních schopnostech, dotazování, shrnování, dávání zpětné vazby, povzbuzování, vyzdvižení silných stránek klienta 7. Udržet pracovní vztah s klientem a jeho okolím v procesu změny a získávat a poskytovat přiměřenou zpětnou vazbu – při kontrole je těžké vztah udržet, zahrnuje přijímání a poskytování zpětné vazby i negativní, vyjasňování nedorozumění, zpětná vazba i okolí-např. říct rodině tohle jste udělali dobře, tohle můžete udělat jinak - jednotlivé kritérium operacionalizované do zcela konkrétního chování soc. prac. ad 1 Navázat kontakt – splnění zjistíme např. záznamem z pozorování sociálního pracovníka při práci s klientem neverbální projevy soc. prac. pokyvuje hlavou, udržuje oční kontakt, směje se spolu s klientem verbální projevy soc. prac. se ptá klienta: „Co Vás trápí?“ „O čem je dle Vás teď důležité mluvit?“ -podle tohoto záznamu se dá usoudit, že toto kritérium soc. prac. splnil Pozn.: „Tohle nikde neříkejte, ale jsou to jakýsi „standardy“ akorát pro chování sociálních pracovníků, je to hodně podobný princip.“ II. Orientovat se a plánovat postup 1. Orientovat se v potřebách a možnostech klientů a jejich rodin ve vazbě na okolí – diagnóza rodinného systému a vypracování rodinné zakázky, poznání vztahů mezi členy rodiny, jejich očekávání, cíle, možnosti 2. Orientovat se v legislativních, společenských a organizačních podmínkách a možnostech působících v dané situaci – vyžaduje sumu znalostí zákonů, sociální politiky, společenských trendů, systémů služeb, závislé na druhu s.p., kterou pracovník vykonává 3. Sbírat a zpracovávat informace z různých zdrojů – shromažďování písemných materiálů, výpovědi lidí z okolí klienta, klient sám nasměruje: Kdo myslíš, že tě zná nejlépe a mohl by o tobě říct, jak tě vidí? 4. Zvažovat spolu s klienty a jejich okolím různé možnosti působení a změny – zaangažovat klientovo okolí, přicházet s nápady, odměňovat klienta za iniciativu 5. Rozeznávat rizikové faktory a stanovit meze – dobrá znalost zákonů, předpisů, znalosti vlastní role v organizaci, znalosti z psychologie, pedagogiky, metod sociální práce, psychopatologie, rozeznat vlastní meze v pomoci 6. Vést přiměřenou dokumentaci – odlišit fakta a vlastní dojmy, důležitá pro supervizi, sebehodnocení 7. Pomáhat objasňovat cíle, zdroje a možné překážky a navrhovat možná řešení – vede k posílení klientovy soběstačnosti a sebedůvěry, stojí na zplnomocnění klienta 8. Vést klienta k porozumění důsledků různých rozhodnutí – nejde o to klienta podusit ve vlastní šťávě ale aby došel sám k tomu, že varianta, kterou zvolil není vhodná, tážeme se ho: A co myslíte, že se potom stane, Jak myslíte, že bude reagovat? 9. Dohodnout plán a rozdělení úkolů k dosažení změny – klientovi vyplyne z dohody vlastní díl úkolů a zodpovědnosti za výsledek, dobré i tehdy, je-li zainteresováno více stran, např. cíl pro klientku:formulovat práva a povinnosti ve vztahu otec x dcera Kompetence sociálního pracovníka (Matoušek, Metody a řízení sociální práce) - pravděpodobně nejambicióznější současnou formulaci žádoucích kompetencí sociálního pracovníka s akademickým vzděláním, tj. na úrovni magistra SP, podává americká Rada pro vzdělávání v sociální práci: 1. Uplatňování kritického myšlení a teorie v praxi 2. Pracovat v souladu s etikou 3. Profesionálně využívat vlastní osobnost 4. Znát strategie jimiž se dá dosahovat sociální a ekonomické spravedlnosti 5. Znát historii sociální práce a její současnou podobu, významná témata 6. Uplatňovat své znalosti při práci s cílovmi skupinami na všech úrovních 7. Uplatňovat své znalosti při práci se specifickými problém 8. Kriticky analyzovat biopsychosociální činitele, které ovlivňují vývoj jedince; rozumět interakci mezi jednotlivcem a sociálními systémy různých úrovní 9. Analyzovat vliv sociální politiky na život klientů, sociálních pracovníků i organizací, prokázat schopnost ovlivňovat zásady sociální politiky 10. Hodnotit výsledky výzkumu a uplatňovat je v praxi; navrhnout výzk. studii a analyzovat její výsledky, sdělit je jiným 11. Umět zhodnotit vlastní činnost a činnost jiných relevantních subjektů 12. Dokázat komunikovat s různými typy klientů, kolegů a s veřejností 13. Umět poskytovat supervizi a konzultace v oblasti vlastní specializace 14. Umět pracovat ve struktuře organizace a dokázat prosazovat nutné organizační změny Osobnost SP ovlivňuje průběh i výsledky práce . Žebříček osobnostních charakteristik: • talent k sociální práci, talent pracovat s lidmi • vzdělání - základ profese SP, VŠ stupeň, idea celoživotního vzdělávání SP • komunikační schopnosti (jsme tu pro klienta, ne on pro nás) • schopnost přiměřeně navazovat styky s lidmi • nepoužívat cizí slova - české ekvivalenty, přizpůsobit se klientovým schopnostem • vzbudit důvěru u klienta • vzbudit zájem spolupracovníků, snažit se o spolupráci Vlastnosti SP:  emocionální vyrovnanost - hranice, prevence syndromu vyhoření, přiměřené reagování  schopnost empatie - porozumění reakcím klientů v různých situacích a sociálních prostředích - i zde si stanovit hranice  schopnost tvořivé práce a flexibilita - hledání správného řešení, improvizace na základě znalostí a zkušeností  optimismus - víra, že člověk je dobrý a osobnost člověka lze pozitivně ovlivnit, pro řešení pracovních neúspěchů slouží supervize - vyložení problému za přítomnosti supervizora. Přehled úrovní činnosti sociálního pracovníka: (Havrdová –Kompetence v praxi SP) 1. Sociálně správní činnost - poskytování finanční a věcné podpory a pomoci v systému sociálního zabezpečení 2. Sociálně právní poradenství - orientace jednotlivců, rodin, skupin a komunit v jejich legislativních a správních možnostech (občanské poradny) 3. sociální diagnostika - rozpoznávání a mapování sociálních problémů, potřeb a zdrojů jednotlivců, skupin a komunity 4. Sociální prevence a ochrana - SP v terénu, vyhledávání ohrožených jednotlivců. Vytváření podmínek k omezení rizika, vzniku a zhoršení soc. problémů. 5. Sociální intervence - soubor odborných činností (provázení, poradenství, terapie, organizování, ) směřujících - k obnově a zlepšení psychosociálního fungování jednotlivců, rodin.. - k lepšímu využití různých zdrojů (interpersonálních, společenských) - k vyvolávání takové sociální změny ve společnosti, které tomuto cíly napomáhají 6. Sociální koncepce - vytváření a realizace sociálních programů 7. Supervize – reflexe, podpora profesionál. fungování studentů a sociálních pracovníků, jejich dalšího rozvoje 8. Sociální management - řízení sociálních organizací a týmů, řízení, organizační změny 9. Výzkum v sociální práci - vyhodnocování účinnosti služeb, dopadů sociálně politických opatření 10. Vědecká činnost - rozvoj teorie a metodologie SP 11. Vzdělávání a další vzdělávání odborníků v soc.práci Role sociálního pracovníka: 1. Pečovatel - pomoc klientům, kteří nejsou schopni vykonávat určité činnosti 2. Informátor a zprostředkovatel služeb - radí kam, kdy se obrace, jaké služby má klient očekávat, navozuje kontakty s úřady a zařízeními sociální péče 3. Poradce nebo terapeut - pomáhá klientovi rozeznat, hledat řešení a řešit jeho problémy 4. Manažer personální, soc. Manažer, administrátor, supervizor z bakalářky: Profesní kompetence sociálního pracovníka Průkazným znakem profesní identity jsou kompetence sociálního pracovníka. Profesionální kompetence jsou také jedním z předpokladů výkonu profese. Zuzana Havrdová předložila ve své knize Kompetence v praxi sociální práce (1999) celý vertikálně a horizontálně propracovaný systém konkrétních kompetencí sociálního pracovníka v České republice. Ty však slouží spíše jako didaktická opora pro studia vyšších odborných škol sociálních a bakalářská vysokoškolská studia. Vzhledem k tomu, že jednotlivá pole sociální práce a v nich působící jednotlivé branže sociálních pracovníků vykazují výrazné znaky specializace, jsou faktické kompetence určovány pracovními náplněmi. Přestože je sociální práce vysoce diverzifikovaná, pracovní náplně a z nich vycházející konkrétní činnosti sociálních pracovníků jsou si v některých branžích blízké (např. sociální pracovník ve vězeňské službě a kurátor pro dospělé), v jiných branžích ale velmi vzdálené (např. sociální pracovník v zařízení pro seniory a kontaktní sociální pracovník pro drogově závislé). Problematická je ale dualita sociální práce v tom smyslu, že v rámci výkonu jednoho zaměstnání může sociální pracovník vykonávat dvě povolání (např. sociální pracovník - úředník). Jana Levická (2005) vnesla do fundamentální rozpravy o kompentencích sociální pracovníka nový rozměr. Za profesionálně kompetentního pokládá sociálního pracovníka tehdy, když je schopný optimálním, tj.vhodným a efektivním způsobem, dosahovat vytyčené cíle. Podle Levické se profesionální kompetence sociálního pracovníka skládá ze tří subsystémů: 1. nástrojové kompetence 2. reflexivní kompetence 3. a sociální kompetence. Nástrojovou kompetenci si sociální pracovník osvojuje během studia, jedná se o sumu znalostí metod a technik (jakožto nástrojů) sociální práce a schopností je uplatnit v praxi, kterou získává pod vedením zkušeného sociálního pracovníka - supervizora. Reflexní kompetence se týká sebepojetí, sebereflexe a zvládání emočních stavů sociálního pracovníka. „Sociálný pracovník sa počas prípravy na výkon svojho povolania zameriava nielen na získanie poznatkov potrebných pre prácu s klientom, ale tiež aj na pochopenie vlastnej osoby a preto hl´adá odpovede na otázky súvisiace s jeho vlastným smerovaním, s tým, čo by chcel v praxi sociálnej práce dosiahnut´, ktoré pole sociálnej práce a ktorá profesionálna rola vytvárajú najoptimálnejšie podmienky pre jeho pracovné uplatnenie.“ Schopnost sebereflexe je do určité míry dána osobnostně, během studia by se měla rozvinout, ale sebepotvrzení přichází až na konkrétní pracovní pozici. Součástí sociální kompetence je schopnost porozumět vzniku a vývoji určitých sociálních situací způsobujících vznik individuálních problémů klientů a fungování sociálních institucí, a to v sociokulturním kontextu té konkrétní společnosti. Tuto kompetenci nabývá student během studia sociální politiky a sociálního zabezpečení a také sociologie, když si osvojuje sociologické a jiné teorie sociálních situací a dotváří se též v prvním zaměstnání. „Profesionálnu kompetenciu sociálny pracovník dosiahne až vtedy, ked´ dokáže integratívne spájat´ nástojovú, sociálnu a reflexivnu kompetenciu.“ (Levická, 2005, s. 119)nápovědy.